Rozhovor o vývoji mezinárodně úspěšné hry Attentat 1942 a (ne)podpoře vzdělávání budoucích učitelů „ohrožených“ oborů s doc. Martinem Vlachem z MFF UK

David Soumar 12 Říj 2020

V rámci série rozhovorů se zástupci českých vysokých škol, které podporujeme, přinášíme rozhovor s docentem Martinem Vlachem, proděkanem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, na které současně působí v Kabinetu výuky obecné fyziky.

Docent Martin Vlach působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze v Kabinetu výuky obecné fyziky a je členem vedení fakulty. Je spoluautorem více než 70 odborných publikací v zahraničních odborných časopisech a stál také u zrodu úspěšného popularizačního vzdělávacího televizního seriálu a knihy Rande s Fyzikou vydané v Edici České televize, byl vedoucí projektu Záchrana a zpřístupnění rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze, který obdržel řadu prestižních národních i mezinárodních ocenění např. Cenu Evropské unie pro kulturní dědictví / Europa Nostra. 

Jeho hlavní vědecký směr je zaměřen na oblast fázových transformací lehkých konstrukčních slitin a na vliv vodíku na mřížové defekty v kovech, podílí se na experimentální složce výuky základního bakalářského kurzu fyziky.

S panem docentem jsme hovořili o významu studentských projektů pro studium, kyberbezpečnosti během distanční výuky nebo úrovni znalosti studentů, kteří na Matematicko-fyzikální fakultu UK přicházejí ze středních škol. 

Na kterých studentských projektech v současné době spolupracujete? Vypíchl byste například i nějaký projekt z minulosti? 

V minulosti vznikla řada projektů, například výzkum lomu světla na skleněných krystalech, vývoj počítačových her, automatické překlady nebo strojové vyhledávání v obrazu. Aktuální je teď aktivita, kdy tým mladých badatelů z našeho fakultního Ústavu formální a aplikované lingvistiky, Švandova divadla a DAMU připravili projekt, který v sobě spojuje zdánlivě nesourodé disciplíny: zpracování dat, počítačovou lingvistiku, scenáristiku, dramaturgii a nastudování hry divadelním souborem. Premiéra první hry psané umělou inteligencí se uskuteční v lednu příštího roku, sto let po prvním uvedení Čapkova dramatu R.U.R. Dalším pro mne i tak trochu srdcovým projektem je vznik univerzitního piva. To vzniká na základě výzkumných aktivit ve spolupráci s Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským a pivovarem Ferdinand. Předběžný název piva je Pěkný číslo.

Studenti mají možnost zapojit se v rámci vašeho partnerského programu do činnosti v malých i velkých firmách. Vnímáte možnost spolupráce studentů s firmami jako důležitou součást studia? 

Nepochybně je propojení praktických otázek a výuky užitečné. Zároveň ale velmi striktně dbáme na to, byť to někdy není jednoduché, aby se studium nedostalo do vleku utilitárních potřeb firem. Nemyslím to zle, ale řada firem si představuje, že student pro ně bude levnou pracovní silou. Musí existovat jasně vymezené kompetence, jinak by tento vztah nemohl fungovat. 

To je také smyslem matfyzáckého partnerského programu s firmami. Je to nástroj pro spolupráci, ale zároveň i pro ochranu našich studentů. Univerzitní vzdělání musí být vždy komplexní, musí v něm být prostor pro inspiraci a přemýšlení, prostor pro radost z tvůrčí práce, někdy i bez ohledu na praktické výsledky. Pokud bychom na toto rezignovali, nemůžeme už mluvit o skutečném vzdělání, ale o pouhém praktickém školení. A to naše fakulta rozhodně nechce připustit. Ostatně i proto teď připravujeme zcela nový koncept tzv. industriálního Ph.D. studenta, který bude částečně financován z firemních peněz, ale zároveň nebudeme rezignovat na kvalitu vzdělání a nebudeme snižovat požadavky u obhajob doktorských prací. Několik firem už o tento program projevilo zájem. Ukazuje se, že to pro firmy může být levnější, než vytvářet vývojová oddělení. Pokud se to podaří, začneme v příštím akademickém roce.

Matematicko-fyzikální fakulta UK stála i za vývojem počítačové hry Attentat 1942, která se odehrává za nacistické okupace. Díky jejímu úspěchu vzniklo herní studio Charles Games. Pracují na vývoji nových her vaši studenti ve spolupráci s fakultou? Čemu se bude věnovat hra Svoboda 1945, na které studio momentálně pracujete?

Zmíněná hra je součástí většího plánovaného cyklu Československo 38-89. První komerčně úspěšný titul se odehrává v období heydrichiády, další, jak název napovídá, bude věnován období kolem roku 1945. Na počátku byl především zájem studentů, o kterém už jsem vlastně mluvil. Je ale pravdou, že vývoj počítačových her je i díky této aktivitě oficiálním zaměřením v rámci našeho informatického studijního programu. Takže nové výukové hry na půdě fakulty vznikají.

Do celého cyklu Československo 38-89 je zapojeno od začátku více institucí, mimo jiné Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Úspěch prvního herního titulu Atentát 1942 nakonec vedl právě ke vzniku historicky první startupové společnosti Univerzity Karlovy s názvem Charles Games. Je to prostě krásný příběh studentského snu se šťastným koncem, nebo vlastně mohu spíš snad říct šťastným začátkem.

Je dle vašeho názoru počítačová hra ideálním prostředkem k prezentování historie? Proč se studio zaměřilo právě na téma moderní historie?

Kladné reakce učitelů a uznání několika odborných porot v soutěžích naučných her mě vedou k přesvědčení, že minimálně jako jeden z nástrojů se počítačové hry uplatnit mohou. Hra je cenná i díky autentickým výpovědím pamětníků, což by u starší historie nebylo možné. Obecně se dost často ve středoškolské výuce na soudobé dějiny příliš nedostane, takže výuková hra o soudobých dějinách je takovou logickou odpovědí na tuto situaci. 

Současná situace směřuje studenty k distančnímu vzdělávání. Jak pomáhá digitalizace současné doby s takovou výukou? Jak takovou formu výuku zvládá vaše fakulta?

Osobně distanční vzdělávání ani nevítám, ani neschvaluji. Mluvil jsem tu o některých úspěšných projektech. Ty všechny dělají týmy, specifické skupiny lidí se specifickou sociální dynamikou. Toho nelze dosáhnout úplně distančně. Vzdělání má i svůj nezanedbatelný sociální rozměr, a pokud se nemůže naplnit, přicházíme do budoucna o mnoho. Všechny přednášky a semináře s sebou přinášejí především přímou interakci, která je součástí vzdělávacího procesu. Kdyby tomu tak nebylo, lidé by nevynalezli institut školy a vzdělávali by se ryze individuálně z dostupných materiálů, ať knih či internetu, každý sám. Čili doufám, a myslím, že na fakultě nás takových většina, kteří mají rádi sociální interakci a že se co nejdříve bude možné vrátit k prezenční výuce.

Jinak fakulta při vědomí všech těchto omezení usiluje o to, aby se úroveň výuky zachovala na stávající úrovni i při distančním vzdělávání. Máme k tomu v podstatě veškeré potřebné technické vybavení. Je to ale takový velký experiment, který ovšem děláme s mírnou nechutí, ačkoli je vlastně snadno proveditelný. Ale třeba v mém oboru, což je fyzika, získávání zkušeností, jako je třeba ovládání špičkových přístrojů, se bez fyzické přítomnosti často dělat nedá.

Uvádíte, že rozlišovat vědu dle pohlaví není relevantní. Zaměřují se ale muži na jiné obory než ženy? Popřípadě věnují se jiným výzkumným oblastem či otázkám?

Není k tomu důvod. Máme mnoho výborných studentek na částicové fyzice nebo v oblasti fyziky materiálů, stejně tak v matematických či informatických oborech. Je to, myslím, spíše generační záležitost a postupně nějaké rozlišování a kategorizování prostě mizí. Pravda je, že na informatických oborech je žen méně, ale obecně nepozoruji nějaké zřetelné preference v rámci jednotlivých studijních programů na naší fakultě. Tuším, že máme dokonce celkově kolem jedné třetiny studentek. Za větší problém považuji spíš podmínky po návratu například z mateřské dovolené. I toto se snažíme na Matfyzu postupně zlepšovat.

Věda se dle vašich slov už nějakou dobu na „my“ a „oni“ nerozlišuje. Vede současný vývoj světového školství k jakémusi kosmopolitnímu vzdělávání? Je takový trend pro studium především technických oborů důležitý?

Nepochybně je nutné usilovat o zahraniční zkušenosti. Myslím, že nějaká „národní“ věda už dávno neexistuje a podle mne to svým způsobem byl vždy mýtus, protože komunikace napříč státy a režimy nějaká probíhala mezi vědci už ve středověku. V posledních letech se však nebývale zrychlila, možná se dá říci, že usnadnila, ale zásadně se zvětšil také její objem. A vzdělání přece je ze své definice „kosmopolitní“, nemyslím, že by se třeba matematika dala učit na nějakém čistě národním principu, tedy pokud nejsme v totalitním státě, matematika je prostě všude prakticky stejná, stejně jako všude platí totožné fyzikální zákony. A platí to jistě i v základu u humanitních věd, jen jejich kontexty jsou spíš citlivější.

Studenti k vám chodí z různých středních škol s různými znalostmi. Jak se vám daří vyrovnávat propast ve znalostech mezi novými studenty?

Alibisticky začnu tím, že to je spíše otázka na studenty, jak jim se daří tuto propast vyrovnávat. Ona to totiž není jedna obrovská propast, ale spíše mnoho menších či větších „dírek a děr“ ve vzdělání každého ze studentů. Na fakultě ale ve většině spoléháme na osobní přístup a velmi rádi cíleně vysvětlujeme, pokud není studentovi něco jasné. Před začátkem studia pak nabízíme pravidelně doškolovací přehledové kurzy matematiky i fyziky. Máme řadu korespondenčních (on-line) seminářů, které financujeme a které jsou jakousi přípravou na studium na Matfyzu. Také podporujeme několik desítek škol a učitelů v jejich nelehkém snažení. 

Je mi hodně líto, že stát nepodporuje nějak systematicky a lépe vzdělávání budoucích učitelů „ohrožených“ oborů, ať to je fyzika, informatika či další technické obory, a nechává to de facto na vysokých školách. V tomto ohledu je Matfyz jakýsi „lídr trhu“, máme v každém ročníku zhruba 30 budoucích učitelů fyziky a informatiky dohromady, což je sice nejvíc v rámci ČR, ale s ohledem na počty učitelů v důchodovém věku to znamená, že za několik let nebude mít kdo tyto obory učit. Ostatně zrovna nedávno jsme společně s dalšími institucemi založili Cenu Albertus, jejímž posláním je popularizace učitelství fyziky a informatiky, obecněji také všech exaktních věd, mezi širokou veřejností, zdůrazňování celospolečenského významu kvalitní výuky těchto oborů na všech stupních vzdělávání a podpora špičkových pedagogů a jejich studentů. A také rádi přivítáme mezi podporujícími institucemi i další, i ze soukromé sféry.

Zlepšuje se v posledních letech vzdělání v technických oborech na středních školách? Pokud ne, co by se muselo změnit, aby studenti přicházeli na vysokou školu skutečně připraveni?

Středoškolské vzdělání se určitě mění, nelze říci, že zlepšuje, jen plní poněkud jinou společenskou objednávku. Asi by se dalo charakterizovat, že studenti se v posledních letech neučí tolik nazpaměť, ale málo se úlohy procvičují, takže jim pak rutinní úlohy působí potíže. Na druhou stranu mají větší sebevědomí a možná i takový větší rozlet, to také není někdy na škodu. To vidím i v prezentacích talentovaných středoškolských studentů v rámci Českých hlaviček, kde jsem v porotě. Co bych ale rád v této souvislosti zmínil je to, že i řada firem začíná tyto aktivity podporovat, například Crytur či třeba i právě Avast, nebo se objevují institucionalizované činnosti financované z nadačních peněz, to je třeba Elixír do škol.

Ale zpátky k otázce… Středoškolské vzdělání má člověku poskytnout podle mého názoru především systematiku různých vědních oborů a přehled. Takovou velmi zřetelnou mapu základních informací, podle níž se dá orientovat a dojít podle ní k oboru, kterému se chci do hloubky věnovat na vysoké škole. Když zůstanu u tohoto příměru, mám pocit, že ale mnoho středních škol učí spíš studenty diskutovat o tom, jak by mohla tato mapa vypadat, jakou by mohla mít barvu atd., ale nenaučí je v té mapě číst. Pak se nemůžeme divit, že se ztrácejí a neví, kam jít. Nakonec tento úkol přebírají vysoké školy. To není z mého hlediska dobře.

Líbil se vám rozhovor s docentem Martinem Vlachem? Přečtěte si ještě rozhovory s profesorem Janem Faiglem z FEL ČVUT nebo s docentem Kamilem Kopeckým z Univerzity Palackého v Olomouci.  

--> -->